_________________________________________________________________________________
__________________________________________________________________________________



VÍTEJTE

Pár pravidel při návštěvě tohoto blogu:
1. Místo na vaše reklamy je ZDE
2. Pokud se váš komentář netýká článku, máte nějaké stížnosti nebo otázky, piště ZDE
3. Pište slušně. Ani já, a ani návštěvníci mého blogu, i kdybych jich bylo 5, nejsou zvědaví na sprosté výrazy a vaši vlastní gramatiku, kterou ani nechtějí luštit.
Pokud narazíte na nefunkční odkaz, byla bych ráda, kdybyste mi ho nahlásili ZDE. Samozřejmě mi tím pomůžete.
Užijte si návštěvu mého blogu. T


__________________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________

Existence

27. ledna 2009 v 19:00 | Teraxa |  Povídky
Mé vlastní podání upíra.

Respektive, jak se cítí člověk, vlastně upír, když se jím stane... Já vím, je to trochu zmatené, ale je to tak.

Tahle povídka má necelé tři měsíce :)



Je to už velmi dlouho, tak dlouho, co mi paprsky slunce hřály mou nastavenou tvář. Tak dlouho, co jsem mohla spatřit čistě modré nebe nebo mraky, plující po jasné denní obloze. Vidět východ a západ slunce a vychutnat si jejich krásu. Tak dávno.

Slovo 'věčnost' pro mě nic neznamená. Kdysi možná bylo ozvěnou neznáma a lákalo svým tajemným výrazem. Kdysi znamenalo nespočetná dobrodružství a zážitky. Minulost a budoucnost byly tak daleko od sebe, ale teď? Vše splývá v jediný obraz. Minulost i budoucnost se staly přítomností a tajemství budoucnosti se neustále odkrývá, už neexistují žádné záhady a žádná dobrodružství, o kterých jsem kdysi mohla snít, jen neustále tekoucí proud času, který se nezastaví.

Můžu říct, že žiji? Né, já pouze existuji. To je určitě to nejpřijatelnější slovo. Jsem pouhá nicotná existence, vymykající se všem přírodním zákonům. Má jediná touha a náplň bytí je krev. Krev nevinných lidí, která pro mě znamená tolik. Krev, kvůli níž beru životy těm, co je opravdu žijí.
Jaké byly kdysi mé touhy? Já už nevím, nevzpomínám si. Čas se nedá za takovou dobu počítat, jakoby ani neexistoval, neměl žádný význam. Mým dnem se stala noc a noc se stala dnem. Sluneční paprsky pro mě znamenají jistou záhubu, noc mě však svým temným hávem chrání a dává mi možnost lovit.

Lovit? Ano. Kdysi bych se smála přirovnáním na lovce a kořist, ale dnes jsem lovec já. Tak jako lidé loví zvířata, tak já lovím lidi. Vlastně my je lovíme. Byla bych sobecká tvrdit, že jsem sama. Jsou nás stovky, možná tisíce, rozptýlené po celém světě.

Není tu žádně společenství, žádná města, která by nás spojovala. Je tu jen ta nezadržitelná touha a chuť po krvi. Po temně rudé tekutině, který se ještě teplá rozlévá vnitřnostmi, dodávajíc pocit naplnění a přivádějíc tělo do extáze.

Nic jiného neexistuje.

Bývala jsem člověk, žena, žijící si svůj celkem spokojený život. Jak dlouho to už je? Dvěstě či třista let? Ani nevím, zpočátku jsem to zkoušela počítat, ale později to ztratilo na důležitosti. Tak málo si pamatuji z toho života, vlastě téměř nic. Ale na ten den, na ten nezapomenu nikdy. Ten jsem si uložila hluboko do své paměti a chráním jej od zapomnění. Je to den, kdy ze mě udělal upíra.

Kam jsem šla, nebo odkud jsem se vracela, to nevím. Byly to jen nepodstatné detaily. Byla už tma, šla jsem tichou ulicí. Brzy se dostavil svíravý pocit, že mě někdo sleduje.

Mé oči nic neviděli, jak by mohli. Neměla jsem oči upíra, které viděli v noci jako ve dne, měla jsem ještě lidské oči. Hnána strachem jsem přidala do kroku a po chvíli se rozběhla. Pořád ten neodbytný pocit a stíny pohybující se všude okolo mě. Nedávala jsem pozor, emoce mě naprosto ovládly, proto jsem bezhlavě vběhla přímo do silnice.

Vše se odehrálo v malém okamžiku. Prudké světlo, skřípot brzd a tupý, bolestivý náraz. Odletěla jsem dva metry stranou do křoví vedle silnice.

Bolest mě ochromovala, přesto jsem zahlédla ujíždět auto, co mě srazilo. I přes matné světlo lamp a nedokonalost vidění v noci jsem poznala krev, všude kolem se rozlévala horká tekutina přímo z mého těla. Jaká ironie.

Třásla jsem se a začal mě obklopovat chlad. Byl to jasný konec, tedy aspoň to jsem si v té chvíli myslela. Jaká naivní mladá holka.

Pak se přede mnou objevil. Neslyšela jsem ho, prostě tam najednou stál. Díval se na mě dychtivě. Nebála jsem se, už mi nemohl více ublížit, tak mi to přišlo. Vztahovala jsem k němu ruku v němém gestu o pomoc.

"Nechci umřít, prosím," šeptala jsem namáhavě, jako bych mohla vědět, že mi dokáže pomoci. Netušila jsem, kdo to je, ale v tu chvíli to pro mě byl maják na cestě ke smrti a já se chytala každé naděje jako stébelka trávy. Ach, ta hloupá touha žít.

"Dám ti život," odpověděl a klekl si ke mě, "dám ti věčnost!"

Nechápala jsem, o čem to mluví. Myslela jsem si, že to bude doktor, nebo aspoň zavolá sanitku. Člověk je tak hloupý, věří v dobrotu ostatních, opravdový hlupák.

Sklonil se k mému krku a já ucítila bodnutí. Celkem nic v porovnání s bolestí po nehodě, ale přesto jse zatnula svoje ruce do jeho ramen. Cítila jsem, jako by mi bral i ty poslední doušky života. Ano, opravud máte pocit, jakoby z vás někdo vysával život a ona je to jen krev. Hloupá krev, ale bez té není možný ani ten nicotný život. Lítost? Né, pouze přírodní výběr. Tak to prostě chodí.

Ztrácela jsem poslední naději a propadala se do hlubin, když mi k ústům přistrčil svoje zápěstí, odkud mu vytékala jeho vlastní krev. Vlastní? Ale kdeže, krev jeho obětí, které stačil vysát, než si vyhlédl mě.

"Pij," přikázal mi a tak jsem poslechla. Něvědomost neomlouvá, ale mě hnala touha žít a to jakýmkoliv způsobem. Přesto jsem netušila, že život se mi už nevrátí, že zůstanu v zatracení.
Hltala jsem jeho krev, i když se mi z ní dělalo špatně, každým douškem jsem cítila cosi nového, nepopsatelného co mě nutilo pořád pít a pít.

"Dost!" zarazil mě. Malátnost se začala vracet a já omdlela. Možná chvilkové vysvobození, ale trvalo to jen krátce, než aby to opravdu něco znamenalo.

Probudila jsem se celá rozechvělá, cloumala mnou horečka a ležela jsem na zemi v nějakém skladišti. Netušila jsem co se děje, ani jsem to nechtěla vědět. Hlava mi třeštila, bylo mi na zvracení. Přeměna prostě není nic příjemného. Existují jedinci, kteří jí také nemusejí přežít. Já vydržela. Ještě parkrát jsem omdlela, ale nakonec jsem přežila.

Vzbudila jsem se do tmy, nevím, jestli byl zrovna venku den, či noc, ale mé oči viděli každý detail okolí i přes tu tmu. Jen pomalu se mi vracely vzpomínky na tu noc, kdy se všechno změnilo. Hlavou mi vířily cizí vzpomínky, které mi ovšem vysvětlovaly mou situaci. Už jsem nebyla člověk, byla jsem upír.

Srovnat se s něčím takovým mi trvalo dlouho, dlouho v porovnání s lidským životem a nic s mou existencí. Nakonec nezbyde nic jiného, než se s dannými fakty smířit. Brzy se navíc dostavil hlad...
Naučila jsem se poznávat den a noc, vylézala jsem, až když bylo nebe ve své nejtemnější fázi, vysávala pobudy a bezdomovce, lidi, které nikdo nehledal. Myslela jsem si, že takhle aspoň nebudu tolik ubližovat, že ve mě zbyde kousek lidské duše... Duše, té věci, kterou jsem kdesi v křoví za svitu pouliční lampy, zaprodala ďáblu.

Kůže mi vybledla, vlasy ztmavly, ale od té noci, jsem nikdy už nespatřila svou tvář v zrcadle, můj pohled se dívá do prázdna a nenachází to, co by měl.

Časem každý pochopí, že nemůže brát ohledy na nikoho než na sebe.

Přesto jak jsme jiní, tvoříme součást koloběhu života. Tedy, né života, ale spíše potravního řetězce. Redukujeme počet lidských bytostí, i když jen nepatrně.

Hm, je čas se jít nakrmit, má touha po krvi dosáhla hranice. Kdo to bude dnes? Dáma s dítětem? Asi ne, ale co třeba ten důležitě vypadající muž, mohl by být velmi chutný. Kdepak. Svou obět už mám. Mladý muž, světlé vlasy, kouzelný úsměv. No co, odjakživa jsem byla na mladší typy.

Nejprve se pobavíme a pak příde čas krmení, takže je čas jít plnit poslání...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama