_________________________________________________________________________________
__________________________________________________________________________________



VÍTEJTE

Pár pravidel při návštěvě tohoto blogu:
1. Místo na vaše reklamy je ZDE
2. Pokud se váš komentář netýká článku, máte nějaké stížnosti nebo otázky, piště ZDE
3. Pište slušně. Ani já, a ani návštěvníci mého blogu, i kdybych jich bylo 5, nejsou zvědaví na sprosté výrazy a vaši vlastní gramatiku, kterou ani nechtějí luštit.
Pokud narazíte na nefunkční odkaz, byla bych ráda, kdybyste mi ho nahlásili ZDE. Samozřejmě mi tím pomůžete.
Užijte si návštěvu mého blogu. T


__________________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________

Rolnička

28. ledna 2009 v 16:00 | Teraxa |  Povídky

Jak jsem již psala. Tak anime povídky mají vlastní rubriku a tohle je její první příspěvek.

Také již starší povídka na pár Sakura/Itachi.

Pozor, postavy používané v těchto povídkách vlastní jejich autor Kishimoto Masashi. Já k nim nemám žádná autorská práva!

EDIT (12.2.2011): Rubrika přejmenována na Jednorázové povídky a v ní vytvořeny rozcestníky pro FF a anime tvorbu.




Vracela se po třech dnech do Konohy a byla neskutečně unavená.

Kvůli protijedu se musela vydat až za hranice země Ohně, aby našla bylinku, kterou potřebovala.
S dostatečným množstvím se mohla konečně vydat na zpáteční cestu.

Dva dny v kuse kráčela krajinou, ale dnes, když se zešeřilo, na ni padla únava.

Rozhodla se využít noc k přenocování. Našla si malou mýtinku, šikovně ukrytou mezi stromy a rozložila své věci. Kabelu se zdravotnickou výbavou, batoh s bylinkami a deku na spaní, svázanou chatrným provázkem.

Otřela si čelo od potu a zaklonila hlavu. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Cítila listy stromů i jehličí.

Pozorovala oblohu, oblékající se do černého hávu noci a první odvážné hvězdy, ukazující svůj lesk.

Sundala si rukavice a odepjala kapsu se zbraněmi z pasu a poté i druhou z nohy.

Nechala své věci ležet na místě a začala se prodírat mezi stromy k místu, kde neomylně cítila vodu.

Po chvíli dorazila k malému jezírku, skrytému mezi kapradím.

Bez rozmyslu ze sebe sundala veškeré oblečení a vklouzla do ledové vody.

Zavřela oči a ponořila se pod chladnou hladinu.

Užívala si dotek vody na celém těle. Smývala únavu i pot z putování. Přinášela oddych a uvolnění tělu i její duši.

Dopřávala si dlouhou a pomalou koupel a obloha se mezitím vyzdobila nespočtem nádherných hvězd.

Lesem foukal jemný větřík, roznášející vůni různých květin a stromů. Pod jeho dotykem se začala třást.

Vylezla na trávu a navlékla na sebe věci, aniž by se předtím osušila. Z pramenů jejích růžových vlasů stékala neustále voda.

Vykročila zpátky na mýtinku a cestou pozorovala oblohu.

Oči se jí rozšířily, když zahlédla padající hvězdu a rychle zašeptala: "Poslední pohled, dotyk, polibek..."

Zavřela oči a s jemným úsměvem si vychutnávala vzpomínku na jejich poslední okamžik.

"Tolik toužím tě vidět ještě jednou..." znovu zašeptala.

Chvíli jen stála na místě se zavřenýma očima a zasněně se usmívala.

Zavrtěla hlavou, aby zahnala další představy, deroucí se do jejich myšlenek.

Pokrčila rameny, pousmála se a pokračovala na mýtinku.

Celou tu dobu, co se tu potulovala, úplně zapomněla na svoji ostražitost. Už když objevila malou mýtinku, zapomněla na svojí bezpečnost a naprosto uvolnila své smysly, cítila se v bezpečí.

V bezpečí... zase jí ho to připomnělo. Jen v jeho náruči cítila takovou jistotu.

Zastavila se na okraji mýtinky. Po zádech ji přeběhl mráz. Šepot spadaného listí prozrazoval přítomnost někoho jiného.

Zastavil se jí dech, když na druhé straně mezi stromy zahlédla stín. Stála ochromena na místě, nemožna pohybu.

V tu chvíli to přišlo. Ucítila za sebou pohyb a pak ji někdo zezadu... objal.

Její tělo, napjaté jako luk, se uvolnilo ve chvíli, kdy ucítila tu jemnou vůni levandule.

Chtěla se otočit a pevně ho obejmout, ale nedovolil jí to. Tiskl se k ní každou částečkou těla a vychutnával si ten pocit její blízkosti. Stejně jako ona.

Po chvíli ji jediným pohybem otočil k sobě. Jejich tváře od sebe byly vzdáleny jen pár milimetrů, přesto si tento nepatrný odstup prozatím udržovali.

Vpíjela se mu do černých očí barvy noci, v nichž pouze v této chvíli hrály všemožné odstíny citů...

Propadal se do jejich zelených očí, jako do nádoby s nejlahodnějším mokem... toužil se utopit.

Už to nevydržela a pohnula se, aby zrušila tu poslední mezeru mezi nimi. Ucukl.

Nechápavě se na něj podívala. Pomalu se přibližoval. Zase se nemohla pohnout. Očekáváním.

Jen letmý dotyk rtů. Jejich tep vyběhl do závratných výšek. Podlomila se jí kolena, pevně ji držel.

Jemně ji políbil. Nereagovala. Cítil, že se třese.

Už to dál nevydržel a do dalšího polibku vložil veškerou potlačenou vášeň.

Pronikl jazykem do jejich úst. Nezůstala nečinná.

Jejich jazyky tančily tanec vášně a... lásky.

Nekonečný polibek trval jen okamžik, přesto se v něm promítlo mnohem více, než za celý jejich současný život.

Opřela si hlavu o jeho hruď

Buch, buch. Buch, buch.

Nechávala se ukolébat tichým a pravidelným tlukotem srdce, zatímco ji něžně hladil po vlasech.

Po chvíli cosi vytáhl z kapsy a vpletl jí to do jednoho pramene vlasů.

Vzduchem pronikl zvuk rolničky...

Pozoroval její klidnou spící tvář s náboženským výrazem. Byla anděl.

Zvedl ji do náručí a opatrně, aby ji neprobudil, ji položil do studené trávy. Přikryl ji dekou a políbil na čelo.

Dlouhou dobu tam ještě jen tak stál. Pozoroval ji. Chtěl si ten pohled vrýt do paměti. Každý pohyb její kůže, každý záhyb, všechno. Naposledy.

Pak splynul s nocí...

Proudil ji raní zpěv ptáčků.

Jen lehce pootevřela oči, aby si přivykla světlu.

Prudce se posadila, oči již široce rozevřené. Sen?

Vzduchem pronikl zvuk rolničky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama