_________________________________________________________________________________
__________________________________________________________________________________



VÍTEJTE

Pár pravidel při návštěvě tohoto blogu:
1. Místo na vaše reklamy je ZDE
2. Pokud se váš komentář netýká článku, máte nějaké stížnosti nebo otázky, piště ZDE
3. Pište slušně. Ani já, a ani návštěvníci mého blogu, i kdybych jich bylo 5, nejsou zvědaví na sprosté výrazy a vaši vlastní gramatiku, kterou ani nechtějí luštit.
Pokud narazíte na nefunkční odkaz, byla bych ráda, kdybyste mi ho nahlásili ZDE. Samozřejmě mi tím pomůžete.
Užijte si návštěvu mého blogu. T


__________________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________

Chtěl jsem... být Anděl

13. února 2009 v 14:00 | Teraxa |  Povídky

Tak tady je druhá a konečná část.

Protože jsem tenhle díl, když jsem ho napsala, věnovala Memorin, zůstává tedy její.

Srdce je zakletý anděl v těle. Snad hledá zase jen anděla v jiném, který by je vysvobodil.





Už jen letmo si pamatuji, jak se matka tenkrát usmála, znovu se ke mě vrátila a do ucha mi zašeptala pro mě posvátnou větu: "Ty už jsi anděl a brzy ti narostou i křídla!"
Zbyteček z tak dlouho střežené vzpomínky.
V noci mi ji občas připomenou zářící hvězdy, ale už ztrácím detaily a smysl.
Azkaban pracuje spolehlivě. Patří mi tmavá kobka bez oken a s pevnými mřížemi. Za nimi denně se mění mozkomoři, toužící po mé duši.
Jedinou nadějí je pro mě ta malá škvírka, co jsem tu objevil.
Přes den ji musím dobře skrývat, ale v noci už mohu vyhlédnou ven. Je to jako mít sebou kousek svobody.
Není to nádhera? Ta tmavá obloha posetá tisíci hvězd. Je tam pořád i ten kulatý měsíc. Perla mojí matky. Za ty roky se nezměnila. Zůstala nádhernou, tajemnou i zbožňovanou modlou.
A tam za oblohou nahoře sídlí andělé.
Zase se vracím ke své zastřené vzpomínce. Matka mi tenkrát vyprávěla, jak vypadají. Krásné nadpozemské bytosti, střežící náš osud.
Dlouho jsem hledal toho svého z obavy, aby jednou nezmizel, ale nikdy jsem ho nenašel. Co když mě opustil? Můj život by tomu nasvědčoval.
Jestli já jsem podle matky anděl, pak koho jsem chránil?
Sebe jsem nedokázal ochránit a nikdy ani ji, i když jsem po tom toužil z celého svého srdce. Byla to jediná opravdová touha.
Chtěl jsem mít křídla, abych jednoho dne mohl odletět do nebe a vzít ji sebou, ale kde jsou teď?
Zlámaly se jako stébla trávy v jemném větříku.
K čemu je anděl bez křídel.
Je to blázen upínající svou mysl k obloze, kam už nemůže dosáhnout.
I já jsem blázen.
Chtěl bych se umět smát, chtěl bych umět žít.
Chtěl bych dát a nejenom brát.
Kéž bych mohl vyletět nahoru a podívat se na svět. Jediné spojení, které mi s ním zbylo je ta obloha.
K ní se upíná má duše, všechna naděje i smíření s osudem.
Já se však s jedním andělem stejně setkám. Nebude to však anděl strážný, ale anděl smrti. Přesto mi přinese ulehčení a klid mé bolavé pošramocené duši.
Pomalu cítím, že přichází jeho čas. On není ztělesněním lásky, klidu a míru. Je to nestranný posel smrti, andělům strážným tolik nepodobný a přesto má křídla. Vždyť všichni andělé mají křídla, tak mi to přece řekla matka.
Je krásné žít vzpomínkami a o to těžší je ztrácet, když sami odcházejí. A hned po nich odejdu i já. To je mé současné přání.
Kdysi jsem měl jedno větší, sice dětské, ale přesto opravdové přání.
Chtěl jsem být andělem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Memorin Memorin | 13. února 2009 v 23:30 | Reagovat

Navždy, navždy zůstane pro mne Draco dítě. Byť zlý, protivný, ale dítě. Padlé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama