_________________________________________________________________________________
__________________________________________________________________________________



VÍTEJTE

Pár pravidel při návštěvě tohoto blogu:
1. Místo na vaše reklamy je ZDE
2. Pokud se váš komentář netýká článku, máte nějaké stížnosti nebo otázky, piště ZDE
3. Pište slušně. Ani já, a ani návštěvníci mého blogu, i kdybych jich bylo 5, nejsou zvědaví na sprosté výrazy a vaši vlastní gramatiku, kterou ani nechtějí luštit.
Pokud narazíte na nefunkční odkaz, byla bych ráda, kdybyste mi ho nahlásili ZDE. Samozřejmě mi tím pomůžete.
Užijte si návštěvu mého blogu. T


__________________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________

Shinigamiho touha milovat a být milován IV.

28. února 2011 v 16:00 | Teraxa |  Povídky
Povídka inspirovaná Bleachem.
Díl čtvrtý - Závěr.

Každý z nich touží po lásce...
Tak dlouho k němu vzhlížela a i po jeho odchodu zůstala natolik zaslepena, že si nevšimla další osoby, jejíž srdce patřilo jen ji.
On se vrátil, aby si ji odvedl sebou. Na rtech slůvka plná citu, v mysli však plán, jak vše zničit.
Stačí to všechno včas prohlédnout a napravit? Odpustí jí ten, jehož srdce je to pravé, aby mu mohla dát svou lásku?


Toushiro už měl na dohled Las noches. Celá jeho cesta přes Hueco mundo byla naprosto klidná. Klidnější než on sám očekával. Přestože v něm současný vývoj situace vyvolával obavy, byl rád, že příliš nemarní svůj už tak velmi drahocenný čas. Jakákoliv sebemenší komplikace by znamenala, že ho jeho pronásledovatelé mohou každou chvíli dohnat.
Před ním se rýsoval Las noches a Toushiro svým zrakem mapoval, kudy by mohl vstoupit dovnitř.
To, že se zatím nic nestalo, přičítal tomu, že Aizen o jeho přítomnosti už ví a pravděpodobně mu nastražil nějakou léčku. A i přesto ho nenapadlo se obrátit, nebo aspoň na chvíli zastavit, aby vymyslel aspoň nějaký plán. Chtěl jen jediné. Dostat se za každou cenu k Hinamori.
Když se přiblížil k bílým zdem vysokého komplexu, spatřil nedaleko od sebe otevřený průchod.
"Takže mě čekají," zašeptal a bez rozmyslu vstoupil dovnitř.

"Á, jaká to nečekaná návštěva," rozevřel Urahara Kisuke náruč, když do jeho krámu vstoupil kapitán Kuchiki spolu se svým doprovodem.
"Jistě máte žízeň, připravil jsem zrovna čaj, tak se posaďte," mávl rukou Kisuke a odběhl přinést konev a hrníčky.
Kapitán Kuchiki se posadil na prázdnou stoličku, Shuuhei a Yumichika se posadily na schod a Kira a Ikkaku sebou plácli na zem, tam kde zrovna stáli.
Kisuke přicupital s tácem, který položil na nízký stolek vedle kapitána. Popadl svůj šálek a pomalu z něj usrknul, než ho zase odložil a otočil se na kapitána.
"Co vás sem přivádí? Dlouho jsem tu neměl žádnou VĚTŠÍ návštěvu ze Soul society," zdůraznil druhou větu.
"Ale," začal kapitán a než pokračoval, zamíchal svůj šálek čaje, "máme za úkol vypátrat uprchlého kapitána desáté divize. Prý má namířeno do Hueco mundo."
"Hm," pokýval hlavou Kisuke.
"Hele, vždyť jste ho tam…" začal Yumichika, ale Ikkaku mu duchaplně vylil čaj na kimono.
"Jé, promiň, asi mám nějaké tiky, či co… Měl by ses jít umýt," navrhl mu a už ho táhnul dál do krámu.
Kisuke a Kuchiki je nezaujatě pozorovali.
"Budeme potřebovat připravit bránu," ozval se Kapitán.
"Bude to trvat," opáčil Urahara.
"To se dalo čekat," kývl Kuchiki a oba se dál věnovali čaji.

"Matsumoto?" ozvalo se šeptem ze stínu.
"Renji?" přitiskla podkapitánka tvář ke mříži.
"Jak je na tom?" zeptala se a netrpělivě očekávala odpověď.
"Podle posledních zpráv je v Hueco mundo. Pravděpodobně dorazil už do Las Noches, víc zatím nevím. Kapitán Kuchiki se v tuto chvíli s ostatními připravuje projít bránou a následovat ho. Když si pospíší, tak to snad stihne," sděloval Renji poslední novinky.
"Díky bohu," oddechla si kapitánka a opřela se zpoceným čelem o studenou mříž.
"Jak ti je, Rangiku?" zeptal se Renji a přešel ze stínu ke mříži.
"Jsem jen unavená. Stále čekám, co se stane. Mám o kapitána strach," odpověděla a zahleděla se na něj se slabým úsměvem.
"Neboj se, dokáže se o sebe postarat a jak je vidno, kapitán Kuchiki nemá v úmyslu mu nikterak ublížit," pohladil ji Renji po tváři.
"Prospi se a já zase přijdu, ano?" kývl na ni.
"Ano," odpověděla Rangiku a sledovala jeho mizející stín.
Jak slíbila, tak i udělala. Natáhla se ke zdi a zavřela oči. Doufala, že až se probudí, bude už její kapitán zpátky a bude mít odpověď, kterou hledá.

Las Noches se zdál být nekonečným komplexem bílých dlouhých chodeb, které se křižovaly, jak se jim zrovna líbilo. A opravdu to tak bylo. Vyznat se tu mohl pouze člověk, který tu nějakou dobu žil a tím rozhodně kapitán desáté divize nebyl.
Na chvilku se zastavil na místě a přemýšlel. Mohl by tu bloudit nekonečně dlouhou dobu, ale něco mu napovědělo, že to tak nebude. Ten nehlídaný otevřený vchod tam taky nebyl náhodou. Měl ho dovést přesně tam, kam to Aizen plánoval.
Toushiro ale doufal, že se s Aizenem nebude muset potkat, chtěl jenom najít Hinamori a vzít ji zase domů.
Protáhl si záda a hodlal pokračovat v cestě, když na konci chodby někoho zahlédl.
"Nemůže být pochyb, to byla Hinamori!" zašeptal a bezhlavě se rozběhl za zmizelým stínem.
Zahnul za roh a nic neviděl. Přesto běžel dál, protože se chodba zatím nikde nerozpojovala. A měl pravdu. Dovedla ho přímo do jakéhosi sálu, který byl taktéž celý z písku a jeho strop podpírala spousta vysokých štíhlých sloupů.
"Vítám tě, Toushiro," ozval se hlas Aizena Sousuke a Toushiro se mu zahleděl do tváře.
"Kde je Hinamori?" ozval se Toushiro chladně.
"Přímo tady," pokynul Aizen rukou a zpoza jednoho ze sloupů vyšla mladá dívka.
"Ahoj, Shiro…" promluvila Hinamori a postavila se po boku Aizena.

"Matsumoto… vzbuď se!" třásl skrz mříž Abarai podkapitánčinou paží.
"Ve chvíli, kdy přišel Rangiku zase navštívit, ležela v cele a ve spánku sebou trhavě škubala. Celá její tvář byla zbrocená potem.
Podkapitánka se najednou posadila a vytřeštěnýma očima zírala před sebe.
"Jsi v pořádku?" zeptal se potichu Renji a jemně jí stiskl ruku.
"Musím odsud… musím za kapitánem…" mumlala si pro sebe a oči jí kmitaly ze strany na stranu.
"Musíš mě odsud dostat, Renji, musím za kapitánem!" otočila se Rangiku na Abaraie a sama mu stiskla rameno.
"Prosím," podívala se mu úpěnlivě do očí.
"Neděs mě, Matsumoto, co se děje?" dožadoval se vysvětlení, ale když zpozoroval osamělou slzu, která unikla podkapitánce z očí, už se neptal.
"Dobře, připrav se," pohladil jí jemně po tváři a ještě se na ní starostlivě podíval.
Matsumoto přivřela oči a přitiskla se na Renjiho ruku.
"Děkuju," zašeptala do ticha.

"Hm, vypadá to, že brána bude brzy připravena," konstatoval nezaujatě Urahara Kisuke a mrkl na kapitána Kuchiki. Ten seděl vedle něj a neustále píjel ze svého šálku čaj.
"Co pak bude?" zeptal se Urahara do ticha.
Povzdech kapitána Kuchiki byl téměř nepostřehnutelný, ale Kisukemu nic neuniklo. Počkal až si kapitán znovu usrkne.
"Nevím, pravděpodobně skončí ve vězení a to bude ještě ta lepší varianta," pokrčil rameny a promnul si ruce.
Kisuke v jeho gestu viděl snahu zahnat další chmurné myšlenky. Vypadalo, že kapitán Kuchiki Byakuya má přece jen srdce a to ještě mnohem větší, než by od něj kdo očekával.
"Nedá se nic dělat?" usrkl si taktéž čaje.
"Nevím, konečné rozhodnutí je na veliteli," odložil Kuchiki šálek a zahleděl se na Uraharu.
Kisuke dál nehnutě seděl a jeho oči zíraly do prázdna, pak se nepatrně pohnul a odpověděl: "Brána je připravena."
"Je čas jít," rozhodl kapitán a zvedl se, aby informoval své podřízené o odchodu.
"Kapitáne, vezměte nás sebou," ozval se od vchodu ženský hlas.
Ikakku, který zrovna vstoupil do místnosti překvapeně vydechl: "Podkapitánka Matsumoto Rangiku a podkapitán Abarai Renji… to jsou nám hosti!"

"Já to nechápu, Hinamori, proč?" upíral Toushiro zmateně oči na její tvář.
Když jí před několika minutami spatřil, jeho srdce se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a kolem žaludku se mu rozlil ten tak dobře známý pocit, který se objevoval pouze v její přítomnosti.
Ale za stejně tak dlouhou dobu si uvědomil, že se nedívá do očí té stejné dívce, kterou znával v Soul society. Vedle Aizena stála žena, která se rozhodla ho následovat. Nevěděl jak, ale tímhle si byl při pohledu do jejích očí naprosto jistý. Teď už chtěl jen vědět, proč se tak rozhodla.
"Nechápeš?" zeptala se nevzrušeně. Zrakem spočinula na Sousukem a jakoby se v jejích očích z toho malého plamínku rozpoutal požár.
"Ze stejného důvodu, proč jsi přišel ty sem," podívala se zpět na něj a koutky úst se jí zvedly při Shirově pokusu o nesouhlas. Přesto jeho gesto zůstalo kdesi v půlce, když ho konečně dohnala její slova.
"Tak i ty víš, proč jsem tady. Vrať se se mnou domů…" natáhl k ní ruku a hluboko v srdci doufal v zázrak. V to, že mu podá tu svou. Avšak každou vteřinu, kterou tam stál s rukou nataženou do prázdna si uvědomoval, že se nic takového už nestane. Jeho srdce objímala ledová dlaň a každou sekundu ho tiskla víc a víc. Pomalu ale jistě zabíjela ty úžasné motýlky létající kolem jeho žaludku.
"Ne, neodešla jsem proto, abych se vrátila," odpověděla mu Hinamori.
"Pak není jiná cesta," napřímil se Toushiro a vytáhl svou zanpakutou.

"Rangiku, co se děje?" chytil ji Renji za rameno a jemně s ní zatřásl.
"Jdeme pozdě…" zašeptala a najednou zamrkala, jako by se probudila z transu.
"Matsumoto, vysvětlete to," postavil se před ní kapitán Kuchiki a zkoumal její na okamžik zmatené oči.
"Co kapitán Hitsugaya odešel, mám sny, nebo vidiny… nevím jak to nazvat. Ale vždycky je na konci stejná věc… krev!" zašeptala a strach se odrážel přímo z jejích slov.
Ticho, vytvořené její odpovědí bylo děsivé a naplněné hrůzou. Srdce Shinigami jako by se na okamžik zastavila a dolehl na ně plný význam podkapitánčiných slov.
"Pospěšme," zašeptal Ikkaku a z jeho reakce jako by vyšla kapka naděje, která všechny dala zase do pohybu. Však se jim už na dohled začal rýsovat Las noches.
"Támhle," ukázal Yumichika k otevřeným dveřím, které ke vstupu použil i kapitán Hitsugaya.
"Bude to past!" namítl Kira a Shuuhei přikývl.
"To ano, ale nepředpokládám, že byla připravená pro nás," ozval se kapitán Kuchiki, "teď nesmíme ztratit ani vteřinu!"
Vběhli dovnitř a hlavní cestou se dostali přímo do vysokého sálu se sloupy.
"Kapitáne!!!" pročísl vzduch zoufalý výkřik.

Ležel na zemi a objímal ho chlad...
Měl pocit, že zaslechl křičet své jméno, ale všechno se zdálo tak daleko…
Byl tak unavený, že se ani nesnažil otevřít oči a podívat se, odkud výkřik přicházel… nesnažil se už o nic.
V paměti měl jen tu poslední scénu, tu polední kapičku naděje, když ho políbila a překvapení, když mu probodla srdce. To srdce, které by jí všechno odpustilo. Srdce, které by jí celé daroval.
A teď? Cítil pouze jak mu uniká z těla kousek po kousku jeho vlastní život… umíral.
"Kapitáne, otevřete oči, přece to nevzdáte!" zaslechl šepot vedle své hlavy, kterou si někdo položil na kolena. Rozhodl se ten hlas uposlechnout.
Pohlédl do tváře své podkapitánky, jež ho podpírala.
"Matsumoto…" snažil se promluvit.
"Nemluvte, kapitáne, šetřete síly na cestu do Soul society," přerušila ho a pousmála se, ale přesto bylo vidět jak se její oči lesknou. Věděl to a ona taky. Žádná cesta už nebude.
"Je pozdě… ty to víš," dostal ze sebe těžce.
"Kapitáne, prosím…" zašeptala a jedna její slza se jí svezla z tváře na jeho.
"Matsumoto?" zašeptal a přivřel oči. Už mu zbývalo pouze pár vteřin.
"Ano, kapitáne?" sklonila se blíže k jeho tváři.
"Víš, jaký pocit u mě teď naprosto převládá? Touha milovat a být milován."

***

No a na závěr se omlouvám těm, kdo čekali šťastný konec... Vzhledem o tomu, že jsem ho měla dřív, než vůbec začátek povídky, tak to jinak dopadnout nemohlo.
No a děkuji všem, kdo si povídku přečetli, přidali k ní svůj komentář a ohodnotili. Doufám, že si ode mě zase něco rádi přečtete.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama