Teraxa's world - Články

Rok s rokem se sešel

Sun, 08 Apr 2012 12:37:55 +0200

Tak Vás tu všechny po roce hezky zdravím.

Abych to trochu shrnula, nebylo času nazbyt, spousta zkoušek, nová práce, v které jsem taktéž téměř rok a času pro sebe mi zbývá opravu poskrovnu.

Jsem ráda, že se mi holky občas ozvete, když už já toho nejsem schopná a tenhle rok to nebude o nic lepší. A proč?

Mám státnice. A tolik práce ve škole, že teď už jsem o dva měsíce pozadu.

Každopádně tady neskončím, jen tu bude malý časový odstup, než se tomu budu zase moci více věnovat.

Tak pro zatím se loučím a držte mi palečky, ať to všechno zvládnu :)

We are The Fallen

Thu, 14 Apr 2011 15:00:00 +0200

Co se stalo s Evanescencí? To jsem slýchávala pořád, ale nijak po tom nepátrala. Stále vycházeli CD a já měla co poslouchat.

Pak jsem ale narazila na neznámou skupinu pod názven We are The Fallen a složení této skupiny mě překvapilo. Tři bývalí členové Evanescence s novou zpěvačkou a bass kytaristou.

Ben Moody opustil skupinu jíž dávno a jeho odchod mnou nezůstal nepovšimnut, ale že zmizeli John LeCompt a Rocky Gray, mě trochu minulo. Asi z toho důvodu, že na posledním albu E. se ještě podíleli a nové má vyjít až v květnu tohoto roku.

K těmto třem se roku 2009 přidali bass kytarista Martyho O'Brien a zpěvačka Carly Smithson.

Minulým rokem vydali debutové album Tear The World Down, které je opravdu lahodou pro mé uši.

A mě právě přišel pod ruku jejich debutový singl Burry me alive.

Vložím vám sem pár ukázek, abyste si mohli tuto vynikající kapelu poslechnout.

Předpokládám, že se najde pár jedinců, co je bude srovnávat s Evanescencí a proto jsem velmi zvědavá na vaše názory

Burry me Alive

I Am only One

Sleep Well, My Angel

Don't Leave Me Behind

Through Hell

(ZDROJ informací)

Perfect

Tue, 12 Apr 2011 15:55:00 +0200

Určitě všichni, nebo alespoň většina, znáte písničku od Pink 'Fuckin' Perfect'.

Na youtube jsem objevila včera její COVER a nemůžu si to nechat pro sebe.

Nejenže tahle skupina zpívá úžasně, ale i klip je udělaný úžasně.

Tak se pokochejte:

Co si nenahraješ, to nemáš, aneb úchyl na scéně

Mon, 11 Apr 2011 22:30:40 +0200

Kanye West - Stalker Song

Lidičky, dneska se mi podařilo vidět něco fakt drsnýho.

Na jednu stranu jsem se msuela smát, na druhou se ve mě zvedla vlna odporu.

Jedu si to na Karláku po jezdících schodech, naprosto ponořena do výběru hudby na telefonu.

Abych se přesvědčila, že si nenabiju hubu díky tomu, že si nevšimnu konce, jsem zvedla hlavu.

Kousek přede mnou stál postarší a velmi slušně oblečený pán. Aspoň tak na mě v první chvíli působil.

Všimla jsem si, že drží v ruce telefon a zaujalo mě, že se na něm cosi míhá. On ho vůbec držel v diným úhlu.

Tak na něj tak zaostřím, což mi bohužel trvalo notnou chvíli a v tu ránu mi padá brada.

Ten čistě a mile vyhlížející pán měl zapnutou kameru a její objektiv byl namířen přesně pod lehce se nadouvající sukni starší dámy před ním.

Na tohle se dá říct pouze jedno: Nesuď knihu podle obalu!

Co mě honilo a nedohonilo

Sun, 10 Apr 2011 14:38:30 +0200

Stále to běhá a já to né a né chytit. Jednou je to v jednom rohu, pak najednou v druhém, nahoře a dole... Myšlenky jsou zajímavá věc. Začnete u toho, co si uvařit a pak uvažujete, jestli je 'cool' nosit barevný nehty.

To slovo nesnáším.

Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale vyluxovala jsem si tlačítka z klávesnice u notebooku.

To je tak, když chcete vyluxovat ty drobky, co se tam usadily při svačení a zapomenete, že tlačítka jsou jaksi vyndavatelná. No co, ani já nejlem světaborec, aby mi všechno hned došlo.

No a díky tomu jsem strávila půl hodiny na balkoně přehrabovaním se v odpadkovém pytli vysavače. Asi mi už od mala bylo souzeno hrabat se v bordelu. Avšak ztracené Q a A byly na světě.

Nic vám neudělá větší radost, než přehrabování se v bordelu, za účelem nalezení takových miniaturních blbůstek, než představa, že to budete muset oznámit jednomu nenadšenému rodinému příslušníkovi. Já se mu na jednu stranu nedivím s tím, jak jsem levá a co už se mi povedlo - mezitím třeba odpálení základní desky :)

Chce se mi jít pařit. Kamarádka volala předevčírem o půlnoci, ať za nimi jdu do hospůdky, ale řekněte, jak se dostat někam, kam už vám nepojede metro a netušíte kudy jít nebo to objet o půlnoci a ještě naprosto sama. Mám občas sebevražedné sklony, když přebíhám před tramvají, ale tak strašně na tom přeci jen nejsem.

Špenát, či krabí tyčinky?

Brambory, rýže, či nudle?

Bože, já mám hlad... a trosečník je už nejspíš taky polomrtvej hlady.

Už jste někdy šilhali hlady? Já ne, a ani nechápu proč se to říká.

Mám ráda hady, ale už dva dny se mi zdá, jak mě uštknout několikrát za sebou. Až nějakého uvidím, myslím že ho ušktnu první.

Napadlo vás někdy, jaké by to bylo skočit nezajištěný z vysoké budovy? Ten pocit těsně před dopadnutím? Nedá mi to spát. Mám v sobě touhu to zkusit... Ale kdo by se dobrovolně zabíjel, že? Bungee jumping není ono, když víte, že vás to zachrání. Chtěla bych poznat ten pocit, co vás k takovému činu dovede, ale nechci ho nikdy zažít.

Je správná věc udělat další krok? Já nevím. Mohlo by to vypadat, že je i šance a chvíle nadšení tomu nechybí, ale občas se to zdá být špatný nápad. Proč to nezkusí on? Pak by možná byla ta odvaha, co se kolem potuluje a nechce podat pomocnout cuku. Mám ráda cuchání ve vlasech.

Déja vu... Napadlo vás někdy, že to není jen obyčejná vidina? Že to je třeba symbol toho, že máte druhou šanci? Šanci změnit něco, co jste udělali špatně? Ale co to teda bylo? Vždyť je tolik jiných věcí, co by člověl chtěl vrátit a nemůže. Může si jen neustále připomínat, že některé chyby už nejdou odčinit.

Pro dnešek vaše citově nevyrovnaná a vysavačům se vyhábající,

Teraxa

PS: Vyhrála rýže a krabí tyčinky

Group 1 Crew

Fri, 08 Apr 2011 17:00:00 +0200

Tak po dlouhé době zase nějaká ta hudební nadílka. Tedy přesněji představení skupiny, kterou jsem čirou náhodou objevila na Youtube. Vlastně skoro všechno, co poslouchám jsem objevila na youtube :D

Brouzdala jsem zase po videích různých sriálů a uchvátila mě tahle písnička:

Forgive me

Tak takhle jsem narazila na tuhle tříčlenou křesťanskou hiphopovou skupinu (vážně se tomu říká křesťanský hiphop, ale když si přečtete jejich texty, je to pochopitelné :D), která měla svůj debut roku 2007, ačkoliv vznika už roku 2006. Její členové dodnes zůstávají v původní sestavě a to Manwell Reyes, Blanca Reyes Callahan a Pablo Villatoro.

Zatím vydali 3 CD, poslední minulý rok s názvem Outta Space Love.

Teď si užijte pár ukázek z jejich hudby :)

Walking on The Stars

The Keys to The Kingdom

Can't go on

(Everybody's gotty) Song to Sing

Lean on me

Tak doufám, že se Vám skupina líbí, těm kterým jsem se netrefila do vkusu, tak možná příště. nezoufejte :D

(ZDROJ informací)

Tak nějak ztrácím dech, cítím se divně v těchto dnech!

Sun, 03 Apr 2011 21:42:11 +0200

Tak divně, že jsem si vymyslela rýmovaný nadpis... no, vymyslela, on ze mě prostě najednou vypadl :D

Celý týden mi v hlavě hraje písnička, které se zaboha nemůžu zbavit a přesně s ní taky dneska začnu. Mám pocit,že mi mluví z hlouby duše až to bolí. Já jsem poslední dobou vůbec nějaká plná pocitů a nějak je nezvládám.

The Fray - Little House

Začala jsem chodit z metra pěšky tzv. zkratkou! Tzv jsem použila proto, že cesta, kterou jsem měla jít 15 minut mi poprvé, když jsem ji hledala trvala asi 50.

Miluju zírání do slunce, hluboké nádechy a to teplo na kůži. Nějak mě to uspokojuje, odplavuje to smutek, vzpomínky a jakékoliv jiné nepříjemné věci. Jakoby člověk v tu chvíli viděl přes nějaké 'šťastné brýle'. A někdy je život tak těžký, že člověk tu chvíli s těmi brýlemi uvítá s otevřenou náručí.

Sixx:A.m.: Life is beautiful (Acoustic)

Věci se stávají komplikovanější a občas nečekané. Mám pocit, jako by mi bylo 40. Ta tíha, co mi tlačí na ramena se někdy stává nesnesitelnou. Pak jsou chvíle, kdy se dívám kolem sebe, jak se svět točí a já stojím. A dívám se. Nic víc a nic míň. Jokoby vše byla pouhá iluze.

VNV Nation - Illusion

Schází mi má nejlepší kamarádka. Jsem sama. Nebaví mě samotnou prolézat obchody. Sice se strašně ráda procházím, vlastně to miluju, ale společností bych nepohrdla. A lidé kolem mě? Spolužáci? Mám pocit, že se míjíme. Mluvím na ně a oni neslyší... Já potřebuju mít kolem sebe někoho na blbosti, na kecání i stěžování. Přece jen jsem člověk. Cítím se, jako bych se pomalu ale jistě vytrácela jako vzpomínka, která po čase vybledne a ztratí se. Bojím se, že jednoho dne zmizím.

We are The Fallen - Bury me Alive

Ale jako každý člověk jdu večer spát s vědomím, že se druhý den probudím a musím vstát. S vědomím, že nastávající den může být darem nebo prokletím. S úsměvem na rtech a bolestí na srdci. Otevřu oči a pozoruju svět a doufám, že svět mě taky někdy vidí. Aspoň na malinkou chvilinku. Že to co prožívám, to co žiju není jen sen, ze kterého se jednoho dne probudím do ještě horší reality.

Nelly - Just a Dream

Protože se zdám poslední dobou býti dost pesimistická, tak ten dnešní hudebné proložený článek chci zakončit něčím pozitivním! Světluškama :D Miluju světlušky, když září v noci u vody. Je sice těžké je jen tak vidět, ale chvíle, kdy se vám to poštěstí se prostě nezapomíná.

Owl City - Fireflies

Na závěr tedy velmí krásná písnička, která vám snad zvedne náladu.

Všem vám děkuju za hojné komentáře, které mi tu i přes delší neaktivitu necháváte. Opravdu si vážím vašich návštěv a názorů. Hned je den veselejší!

Pro dnešek se tedy loučím.

Opatrujte se!

Teraxa

LUCKY I'm in love with my best friend...

Wed, 23 Mar 2011 17:42:24 +0100

I'm lucky I'm in love with my best friend

Lucky to have been where i have been

Lucky to be comin' home again

Lucky we're in love in every way

Lucky to have stayed where we have stayed

Lucky to be coming home someday

Jaro je magické období, tajemné.

Probouzí v lidech život, probouzí myšlenky a pocity, které jsme snad zapomněli.

Vrací do života teplo, co nám zima sebrala.

Vrací nám chuť se smát, chuť milovat.

Jaro odkrývá tu komplikovanou a vášnivou část osobnosti, která tak dlouho spala.

Znovu rozbuší a rozproudí srdce.

Znovu nás nutí zasněně zírat do slunce.

Jaro je láska. Jaro je klíč. Jaro je život. Jaro je začátek.

I'm lucky I'm in love with my best friend

Znělo mi dnes celý den v mysli.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak se o mě stará.

Všechny ty maličkosti, co pro mě dělá.

Všechny ty vtipy na rozveselení, když mám špatný den.

I'M LUCKY YOU'RE MY FRIEND

Lucky we're in love in every way

Poprvé po pěti letech se zase cítím, jako bych mohla znovu milovat.

Jako bych se mohla odpoutat od země a létat.

Jako bych mohla někoho obejmout.

Jako bych mohla naplno žít.

Zase se cítím svobodná.

Zase cítím jak dýchám.

Zase cítím že žiju.

Jaro a zase sníh a ještě mě bolí záda... dala bych si čokoládu!

Sun, 20 Mar 2011 20:47:30 +0100

Pozoruji na sobě trochu prapodivné změny. Možná v dobrém slova smyslu, možná taky ne, ono to těžko posudit z vlastního pohledu, že?

Rýpavá, to je moje druhé jméno, ačkoliv se jí v tomto období snaží trumfnout cinická a že se jí to daří. Ráda pozoruji tyto dvě dámy, ale největší radost mám, když spolupracují. Pak se mnohem více bavím.

Ale co, kdo kdy neměl ze sebe pocit, že je tak trochu schizofrenní na více částí, nebo by se nejradši praštil pánvičkou po hlavě. No možná něčím trochu méně bolestivým.. vajíčkem :D

Mé dva týdny marodění skončily, dala jsem sbohem ubohému rtuťovému teploměru i antibiotiků, které nebyly jen nechutné, ale také mě nutily vstávat. A já vstávání opavdu nemám ráda.

Zase mě přepadla ta úděsná myšlenka, že nečtu, tak jsem za dnešek zvládla tři knížky. A teď se podržte, ani jsem je nečetla. No po dvou týdnech mě opravdu tlačí čas, ale protože nemám ráda ticho při jakékoliv práci, tak jsem si pořídila namluvené knížky, a že jich je opravdu mnoho. Jenn jedna věc mě prudí... proč to namlouvá program? To je trochu silná káva. Ono stačí, že namluvení některých knih je samo o sobě katastrofa, ale tohle? Děsnej zážitek, zanechávající šrámy na mé umělecké duši.

Ale o něco příjemného jsem se přesto chtěla podělit. V úterý jsem byla poprvé ve škole a zcela nečekaně mi odpadla přednáška. Venku bylo tak nádherně, že jsme se spolužákem neodolali a vydali se na hezký pochod. Z Karláku na Václavák, tam zastávka ve světozoru. Přiznávám, že to byl poměrně kritický bod odpoledne, protože jsme si nebyli schopni vybrat, ale nakonec to dobře dopadlo. Poseděli jsme ve Františkánské zahradě (já jen doufám, že jsem se trefila, mám tendenci se plést v názvech míst :D) a hleděli na hřiště nacpané dětmi. Pak pochod směr Karlův most a vzali jsme to oklikou přes Havelský trh a Staromák. Odmítám už nakupovat zeleninu a ovoce v supermarketech. Nemá to ani žádnou chuť. Na to jablko, co jsme tam koupili, myslím ještě teď (to patří k tomu trhu :D). Za mostem jsme zamířili na Kampu, pěšky až k Palečáku a dole si počkali na vodní MHD. To byl opravdu vrchol odpoledne, vozit se v loďce v tom úžasném počasí po Vltavě. Pořád jsem o tom slyšela, ale nikdy jsem to nevyzkoušela. No a hurá zpět do školy. Krásně využité 4 hodiny v úžasném jarním počasí. A druhý den koukám ráno z okna a ono tam sněží. No nenaštve to?

V pátek jsem byla pařit. A to myslím se vším všudy! Poslední tři roky pro mě výraz 'pařit' znamenal sednout si někam s partou přátel, popíjet a kecat, ale v pátek... Byla jsem trsat. Málem jsem zapomněla, jak je to super si takhle zapařit a pomalu se celý večer nehnout z parketu. A že to byla hurá akce! Zavolala mi kamarádka, za dvě hodiny jsme se sešli na Andělu, daly si večeři a pak s jejím kamarádel vyrazili do Lucerny. Má první návštěva a rozhodně nebyla poslední. Videopárty ve stylu 80tých a 90tých let byla přímo bombová. Až na velmi malý počet vyjímek jsem znala všechny písničky a vážně si to užila a pořádně zapařila. Dokonce jsem byla odvezena autem až před vchod, kde bydlím :)

Ale jedna věc mě tam naprosto odrovnala. Už vás někdy balil chlápek hláškou: "Včera mi umřeli rodiče, potřebuju utěšit?" Málem jsem upadla. Asi nejsem tak jednoduchá, jak si myslel, i přes odrůstaící blond barvu mých vlasů... Nemám teď na kadeřníka čas :)

Mám hlad, zrovna jsem zbagrovala své poslední kiwi a mám hlad. Snažím se ho zahnat neustálou konzumací žvýkaček, ale je to fakt dřina. No, abyste pochopili, nebyla jsem nakoupit. Když nejezdím na víkendy za rodičema, chodím ve čtvrtek nakoupit, případně v pátek, ale moje hurá akce mi trochu přehodila plány a z nákupu nic nebylo. K snídani grep, k obědu poslední pytlíková polévka a k večeři kiwi. Budu muset jít brzo spát, abych to překonala... Dala bych si čokoládu a dost akutně... Milku s celými oříšky, ty mám opravdu ráda.... Nebo hořkou na vaření Orion, ta je boží.

Už jste někdy měli halucinace s jídlem, já teď jednu mám a chce se mi jí majznout tou pánvičkou. Asi už šílím. Ovšem to není novinka. A ještě jedna zajímavá věc. Na obalu žvýkaček se píše, že nadměrná konzumace může způsobit projímavost. Myslím, že budu očitým svědkem, zda to opravdu funguje.

Potřebuju si něco pustit. Nějakej film, kterej mě naprosto uchvátí, nebo bude naproto bezduchej, abych u něj nemusela přemýšlet. Nemáte nějaké návrhy? Dneska jsem koukala na Zase ona, což je poměrně příjemná komedie, kde opravdu nebylo zapotřebí zapínat mozek.

Jsem naproto psychycky vyčerpaná, nevyspalá a chce se mi otevřít víno, které tu ani nemám. Chtělo se vám někdy vzít cigáro, aniž byste někdy kouřili? Mě teda jo. Ještě že nekouřím.

Pro dnešek se s vámi loučí rýpavá a zároveň cinická (já si prostě nevyberu),

paření milující, čokoládu milující a po víně toužící (cigarety vynecháme ;))

Teraxa.

PS: Nechce se mi používat perex, takže kdo se prokouše až na závěr, tomu gratuluji a zároveň děkuji! A případně omluvte dnešní chyby... mám takový pocit, že mi to ty ruce dělají naschvál. Jo, tak tomu se asi říká stihomam :D

Antibiotika v rozkladu a chlupatá příšera

Fri, 11 Mar 2011 22:47:28 +0100

Tak jsem si řekla, že bych se Vám zase mohla po nějaké době ozvat a trochu proprat novinky. No, píšu sice novinky, ale i přes vaše přání, za něž vám hluboce děkuji, stále marodím.

V úterý jsem dostala od doktorky antibiotika, abych konečně srazila tu teplotu, co se jí nemohu zbavit a až dnes jsem šťastně zírala na teploměr, který ukazoval 36,9. Konečně nějaký pokrok po těch dvou propocených týdnech.

Musím říci, že jsem toho teď zameškal tolik, že budu sotva schopná to hned nahnat. Prošvihla jsem termín úkolu a vzhledem k horečce, co jsem měla, jsem ani nebyla psát test a tak jsem přišla o důležité body k zápočtu. A i přes rozeslané emaily s mojí omluvou mi doteď nepřišla žádná odpověď. Asi víte, jak mě tenhle přístup štve a co mi asi tak můžou...

Dneska jsem se nakonec sebrala a jela domů. Mamka se minulý týden vrátila z dovolené a já jsem jí chtěla vidět. Strávily jsme hezký dena přivezla mi úžasnou kabelku :) No každopádně jsem ráda, že jsem po tak dloué době doma. Ono prospat 18 hodin denně je překvapiv únavné a v mém momentálním stavu je vyčerpávající vyjít i schody. No co, zase se vrhnu na zumbu a naženu ztracenou energii.

No a k tomu nadpisu... antibiotika jsou hnusná a začínají se mi rozpouštět v puse dříve, než je stačím zapít... je to na zvraceí a to doslova. No a dnes mě pokousala chlupatá příšera a tím samozřejmě myslím našeho psa... Člověk se jí ssnaží pomoct a ochránít a za to má teď šlajcnu na ruce a velkou modřinu. No, nenazvali byste to vysoce úspěšným dnem?

Ale na jednu velmi dobrou věc jsem přišla. Jsem ve finále o nejlepší písničku s Cranberries - Zombie. Proto vás všechny prosím o hlas, abychom zvítězili. Když tedy budete mít čas, hlasujte u Mr. Madraka v postraním menu.

Tádýtádýtádýdá. A to je vše, přátelé.

T :D

Shinigamiho touha milovat a být milován - Rozcestník

Fri, 11 Mar 2011 22:34:26 +0100

Rozcestník čtyřdílné povídky inspirované Bleachem.

Shinigamiho touha milovat a být milován:

Shinigamiho touha milovat a být milován I.

Shinigamiho touha milovat a být milován II.

Shinigamiho touha milovat a být milován III.

Shinigamiho touha milovat a být milován IV.

Jak jsem sobě a vám chtěla udělat radost a nakonec...

Sun, 06 Mar 2011 21:48:58 +0100

A nakonec jsem akorát tak nakrknutá. Ale abych nezačínala od konce, tak začnu od začátku.

Už déle jak týden se vyvaluji v posteli, spím a potím, abych ze svého těla vypudila chřipku. Nejen, že je prozatím můj boj marný, ale já dokonce prohrávám, což je nepřípustné. Za celou tu dlouhou dobu jsem nesrazila teplotu pod 37.

Dneska jsem se ovšem cítila poměrně lépe, tak jsem si našla nějaké materiály ke škole a řekla si, že dokud jsem zase schopná chvíli vnímat, zaskočím, nechám tu zprávu a nastavím dva články. Mám je na mysli už déle, jen na to teďkon nebyla ještě vhodná příležitost. Tak si ale dneska říkám, že to sem jen hodím, nastavím a nechám to být.

No a ejhle.

Nefunguje mi vkládání odkazů.

Grrr...

Asi se stanu nenávistným odpůrcem nefunkčních pokusů o pokrok, přinášejících uživatelům těchto omylů pouze pocit, že se ocitli s Alenkou v říši divů, či jako laboratorní myši, které mají najít za této svízelné situace najít východ z uzavřeného labyrintu, aniž by uměli proházet zdí.

Ráda bych teď vzala svůj imaginární slovník vulgarismů a postříkala sprejem vchodové dveře tvůrců blog.cz jedním z jeho honosných výrazů, ale obávám se, že můj momentální stav mi to nedovoluje a jeho jediná dobrá stránka v tuto chvíli je, že na něj budu moci později toto své nepřípustné a dámy nevhodné chování hodit.

Ovšem dnes jsem sledovala Pýchu a předsudek a z pana Darciho mi málem upadla hlava... pan Bingley je nechutně roztomile stydlivý... a zrzavý.

Loučí se s vámi dnes trochu přecitlivělá, smysly otupělá a nemocí opilá Teraxa.

Já abych o něco nepřišla

Wed, 02 Mar 2011 10:12:03 +0100

Po protrpeném víkendu jsem naznala, že se to nelepší, takže navštívím svou doktorku. Jak bylo milé, když mi oznámila, že jsem se přidala už do tak velkého sdružení majitelů chřipky.

To mě zdrtilo natolik, že jsem hned po příchodu domů zase usnula :D

Takže se teď válím v posteli, na střídačku je mi zima a teplo a jen zírám skrze okno na ty sluneční paprsky, ačkoliv vím, že i tak je venku jen těsně nad nulou.

Vážně už se těším, až tu bude zase teplo... strašně mi to chybí. Zima mě vyčerpala a potřebuju nabrat nových sil.

JO! Dobrá zpráva, teda aspoň pro mě. Jsem v dalším kole s písničkou Crannberies - Zombie, tak kdo by mě chtěl podpořit, hlasujte na blogu Mr. Madraka v bočním menu. Díky Vám všem!

Teďkon je mi celkem fajn, tak se asi mrknu na nějaké blogy... no, správně bych na ten počítač neměla chodit, ale když já se tak nudím, však to znáte :)

Tak zatím!

Shinigamiho touha milovat a být milován IV.

Mon, 28 Feb 2011 16:00:00 +0100

Povídka inspirovaná Bleachem.

Díl čtvrtý - Závěr.

Každý z nich touží po lásce...

Tak dlouho k němu vzhlížela a i po jeho odchodu zůstala natolik zaslepena, že si nevšimla další osoby, jejíž srdce patřilo jen ji.

On se vrátil, aby si ji odvedl sebou. Na rtech slůvka plná citu, v mysli však plán, jak vše zničit.

Stačí to všechno včas prohlédnout a napravit? Odpustí jí ten, jehož srdce je to pravé, aby mu mohla dát svou lásku?

Toushiro už měl na dohled Las noches. Celá jeho cesta přes Hueco mundo byla naprosto klidná. Klidnější než on sám očekával. Přestože v něm současný vývoj situace vyvolával obavy, byl rád, že příliš nemarní svůj už tak velmi drahocenný čas. Jakákoliv sebemenší komplikace by znamenala, že ho jeho pronásledovatelé mohou každou chvíli dohnat.

Před ním se rýsoval Las noches a Toushiro svým zrakem mapoval, kudy by mohl vstoupit dovnitř.

To, že se zatím nic nestalo, přičítal tomu, že Aizen o jeho přítomnosti už ví a pravděpodobně mu nastražil nějakou léčku. A i přesto ho nenapadlo se obrátit, nebo aspoň na chvíli zastavit, aby vymyslel aspoň nějaký plán. Chtěl jen jediné. Dostat se za každou cenu k Hinamori.

Když se přiblížil k bílým zdem vysokého komplexu, spatřil nedaleko od sebe otevřený průchod.

"Takže mě čekají," zašeptal a bez rozmyslu vstoupil dovnitř.

"Á, jaká to nečekaná návštěva," rozevřel Urahara Kisuke náruč, když do jeho krámu vstoupil kapitán Kuchiki spolu se svým doprovodem.

"Jistě máte žízeň, připravil jsem zrovna čaj, tak se posaďte," mávl rukou Kisuke a odběhl přinést konev a hrníčky.

Kapitán Kuchiki se posadil na prázdnou stoličku, Shuuhei a Yumichika se posadily na schod a Kira a Ikkaku sebou plácli na zem, tam kde zrovna stáli.

Kisuke přicupital s tácem, který položil na nízký stolek vedle kapitána. Popadl svůj šálek a pomalu z něj usrknul, než ho zase odložil a otočil se na kapitána.

"Co vás sem přivádí? Dlouho jsem tu neměl žádnou VĚTŠÍ návštěvu ze Soul society," zdůraznil druhou větu.

"Ale," začal kapitán a než pokračoval, zamíchal svůj šálek čaje, "máme za úkol vypátrat uprchlého kapitána desáté divize. Prý má namířeno do Hueco mundo."

"Hm," pokýval hlavou Kisuke.

"Hele, vždyť jste ho tam…" začal Yumichika, ale Ikkaku mu duchaplně vylil čaj na kimono.

"Jé, promiň, asi mám nějaké tiky, či co… Měl by ses jít umýt," navrhl mu a už ho táhnul dál do krámu.

Kisuke a Kuchiki je nezaujatě pozorovali.

"Budeme potřebovat připravit bránu," ozval se Kapitán.

"Bude to trvat," opáčil Urahara.

"To se dalo čekat," kývl Kuchiki a oba se dál věnovali čaji.

"Matsumoto?" ozvalo se šeptem ze stínu.

"Renji?" přitiskla podkapitánka tvář ke mříži.

"Jak je na tom?" zeptala se a netrpělivě očekávala odpověď.

"Podle posledních zpráv je v Hueco mundo. Pravděpodobně dorazil už do Las Noches, víc zatím nevím. Kapitán Kuchiki se v tuto chvíli s ostatními připravuje projít bránou a následovat ho. Když si pospíší, tak to snad stihne," sděloval Renji poslední novinky.

"Díky bohu," oddechla si kapitánka a opřela se zpoceným čelem o studenou mříž.

"Jak ti je, Rangiku?" zeptal se Renji a přešel ze stínu ke mříži.

"Jsem jen unavená. Stále čekám, co se stane. Mám o kapitána strach," odpověděla a zahleděla se na něj se slabým úsměvem.

"Neboj se, dokáže se o sebe postarat a jak je vidno, kapitán Kuchiki nemá v úmyslu mu nikterak ublížit," pohladil ji Renji po tváři.

"Prospi se a já zase přijdu, ano?" kývl na ni.

"Ano," odpověděla Rangiku a sledovala jeho mizející stín.

Jak slíbila, tak i udělala. Natáhla se ke zdi a zavřela oči. Doufala, že až se probudí, bude už její kapitán zpátky a bude mít odpověď, kterou hledá.

Las Noches se zdál být nekonečným komplexem bílých dlouhých chodeb, které se křižovaly, jak se jim zrovna líbilo. A opravdu to tak bylo. Vyznat se tu mohl pouze člověk, který tu nějakou dobu žil a tím rozhodně kapitán desáté divize nebyl.

Na chvilku se zastavil na místě a přemýšlel. Mohl by tu bloudit nekonečně dlouhou dobu, ale něco mu napovědělo, že to tak nebude. Ten nehlídaný otevřený vchod tam taky nebyl náhodou. Měl ho dovést přesně tam, kam to Aizen plánoval.

Toushiro ale doufal, že se s Aizenem nebude muset potkat, chtěl jenom najít Hinamori a vzít ji zase domů.

Protáhl si záda a hodlal pokračovat v cestě, když na konci chodby někoho zahlédl.

"Nemůže být pochyb, to byla Hinamori!" zašeptal a bezhlavě se rozběhl za zmizelým stínem.

Zahnul za roh a nic neviděl. Přesto běžel dál, protože se chodba zatím nikde nerozpojovala. A měl pravdu. Dovedla ho přímo do jakéhosi sálu, který byl taktéž celý z písku a jeho strop podpírala spousta vysokých štíhlých sloupů.

"Vítám tě, Toushiro," ozval se hlas Aizena Sousuke a Toushiro se mu zahleděl do tváře.

"Kde je Hinamori?" ozval se Toushiro chladně.

"Přímo tady," pokynul Aizen rukou a zpoza jednoho ze sloupů vyšla mladá dívka.

"Ahoj, Shiro…" promluvila Hinamori a postavila se po boku Aizena.

"Matsumoto… vzbuď se!" třásl skrz mříž Abarai podkapitánčinou paží.

"Ve chvíli, kdy přišel Rangiku zase navštívit, ležela v cele a ve spánku sebou trhavě škubala. Celá její tvář byla zbrocená potem.

Podkapitánka se najednou posadila a vytřeštěnýma očima zírala před sebe.

"Jsi v pořádku?" zeptal se potichu Renji a jemně jí stiskl ruku.

"Musím odsud… musím za kapitánem…" mumlala si pro sebe a oči jí kmitaly ze strany na stranu.

"Musíš mě odsud dostat, Renji, musím za kapitánem!" otočila se Rangiku na Abaraie a sama mu stiskla rameno.

"Prosím," podívala se mu úpěnlivě do očí.

"Neděs mě, Matsumoto, co se děje?" dožadoval se vysvětlení, ale když zpozoroval osamělou slzu, která unikla podkapitánce z očí, už se neptal.

"Dobře, připrav se," pohladil jí jemně po tváři a ještě se na ní starostlivě podíval.

Matsumoto přivřela oči a přitiskla se na Renjiho ruku.

"Děkuju," zašeptala do ticha.

"Hm, vypadá to, že brána bude brzy připravena," konstatoval nezaujatě Urahara Kisuke a mrkl na kapitána Kuchiki. Ten seděl vedle něj a neustále píjel ze svého šálku čaj.

"Co pak bude?" zeptal se Urahara do ticha.

Povzdech kapitána Kuchiki byl téměř nepostřehnutelný, ale Kisukemu nic neuniklo. Počkal až si kapitán znovu usrkne.

"Nevím, pravděpodobně skončí ve vězení a to bude ještě ta lepší varianta," pokrčil rameny a promnul si ruce.

Kisuke v jeho gestu viděl snahu zahnat další chmurné myšlenky. Vypadalo, že kapitán Kuchiki Byakuya má přece jen srdce a to ještě mnohem větší, než by od něj kdo očekával.

"Nedá se nic dělat?" usrkl si taktéž čaje.

"Nevím, konečné rozhodnutí je na veliteli," odložil Kuchiki šálek a zahleděl se na Uraharu.

Kisuke dál nehnutě seděl a jeho oči zíraly do prázdna, pak se nepatrně pohnul a odpověděl: "Brána je připravena."

"Je čas jít," rozhodl kapitán a zvedl se, aby informoval své podřízené o odchodu.

"Kapitáne, vezměte nás sebou," ozval se od vchodu ženský hlas.

Ikakku, který zrovna vstoupil do místnosti překvapeně vydechl: "Podkapitánka Matsumoto Rangiku a podkapitán Abarai Renji… to jsou nám hosti!"

"Já to nechápu, Hinamori, proč?" upíral Toushiro zmateně oči na její tvář.

Když jí před několika minutami spatřil, jeho srdce se rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí a kolem žaludku se mu rozlil ten tak dobře známý pocit, který se objevoval pouze v její přítomnosti.

Ale za stejně tak dlouhou dobu si uvědomil, že se nedívá do očí té stejné dívce, kterou znával v Soul society. Vedle Aizena stála žena, která se rozhodla ho následovat. Nevěděl jak, ale tímhle si byl při pohledu do jejích očí naprosto jistý. Teď už chtěl jen vědět, proč se tak rozhodla.

"Nechápeš?" zeptala se nevzrušeně. Zrakem spočinula na Sousukem a jakoby se v jejích očích z toho malého plamínku rozpoutal požár.

"Ze stejného důvodu, proč jsi přišel ty sem," podívala se zpět na něj a koutky úst se jí zvedly při Shirově pokusu o nesouhlas. Přesto jeho gesto zůstalo kdesi v půlce, když ho konečně dohnala její slova.

"Tak i ty víš, proč jsem tady. Vrať se se mnou domů…" natáhl k ní ruku a hluboko v srdci doufal v zázrak. V to, že mu podá tu svou. Avšak každou vteřinu, kterou tam stál s rukou nataženou do prázdna si uvědomoval, že se nic takového už nestane. Jeho srdce objímala ledová dlaň a každou sekundu ho tiskla víc a víc. Pomalu ale jistě zabíjela ty úžasné motýlky létající kolem jeho žaludku.

"Ne, neodešla jsem proto, abych se vrátila," odpověděla mu Hinamori.

"Pak není jiná cesta," napřímil se Toushiro a vytáhl svou zanpakutou.

"Rangiku, co se děje?" chytil ji Renji za rameno a jemně s ní zatřásl.

"Jdeme pozdě…" zašeptala a najednou zamrkala, jako by se probudila z transu.

"Matsumoto, vysvětlete to," postavil se před ní kapitán Kuchiki a zkoumal její na okamžik zmatené oči.

"Co kapitán Hitsugaya odešel, mám sny, nebo vidiny… nevím jak to nazvat. Ale vždycky je na konci stejná věc… krev!" zašeptala a strach se odrážel přímo z jejích slov.

Ticho, vytvořené její odpovědí bylo děsivé a naplněné hrůzou. Srdce Shinigami jako by se na okamžik zastavila a dolehl na ně plný význam podkapitánčiných slov.

"Pospěšme," zašeptal Ikkaku a z jeho reakce jako by vyšla kapka naděje, která všechny dala zase do pohybu. Však se jim už na dohled začal rýsovat Las noches.

"Támhle," ukázal Yumichika k otevřeným dveřím, které ke vstupu použil i kapitán Hitsugaya.

"Bude to past!" namítl Kira a Shuuhei přikývl.

"To ano, ale nepředpokládám, že byla připravená pro nás," ozval se kapitán Kuchiki, "teď nesmíme ztratit ani vteřinu!"

Vběhli dovnitř a hlavní cestou se dostali přímo do vysokého sálu se sloupy.

"Kapitáne!!!" pročísl vzduch zoufalý výkřik.

Ležel na zemi a objímal ho chlad...

Měl pocit, že zaslechl křičet své jméno, ale všechno se zdálo tak daleko…

Byl tak unavený, že se ani nesnažil otevřít oči a podívat se, odkud výkřik přicházel… nesnažil se už o nic.

V paměti měl jen tu poslední scénu, tu polední kapičku naděje, když ho políbila a překvapení, když mu probodla srdce. To srdce, které by jí všechno odpustilo. Srdce, které by jí celé daroval.

A teď? Cítil pouze jak mu uniká z těla kousek po kousku jeho vlastní život… umíral.

"Kapitáne, otevřete oči, přece to nevzdáte!" zaslechl šepot vedle své hlavy, kterou si někdo položil na kolena. Rozhodl se ten hlas uposlechnout.

Pohlédl do tváře své podkapitánky, jež ho podpírala.

"Matsumoto…" snažil se promluvit.

"Nemluvte, kapitáne, šetřete síly na cestu do Soul society," přerušila ho a pousmála se, ale přesto bylo vidět jak se její oči lesknou. Věděl to a ona taky. Žádná cesta už nebude.

"Je pozdě… ty to víš," dostal ze sebe těžce.

"Kapitáne, prosím…" zašeptala a jedna její slza se jí svezla z tváře na jeho.

"Matsumoto?" zašeptal a přivřel oči. Už mu zbývalo pouze pár vteřin.

"Ano, kapitáne?" sklonila se blíže k jeho tváři.

"Víš, jaký pocit u mě teď naprosto převládá? Touha milovat a být milován."

***

No a na závěr se omlouvám těm, kdo čekali šťastný konec... Vzhledem o tomu, že jsem ho měla dřív, než vůbec začátek povídky, tak to jinak dopadnout nemohlo.

No a děkuji všem, kdo si povídku přečetli, přidali k ní svůj komentář a ohodnotili. Doufám, že si ode mě zase něco rádi přečtete.

Shinigamiho touha milovat a být milován III.

Sat, 26 Feb 2011 16:00:00 +0100

Povídka inspirovaná Bleachem.

Díl třetí.

Každý z nich touží po lásce...

Tak dlouho k němu vzhlížela a i po jeho odchodu zůstala natolik zaslepena, že si nevšimla další osoby, jejíž srdce patřilo jen ji.

On se vrátil, aby si ji odvedl sebou. Na rtech slůvka plná citu, v mysli však plán, jak vše zničit.

Stačí to všechno včas prohlédnout a napravit? Odpustí jí ten, jehož srdce je to pravé, aby mu mohla dát svou lásku?

Kapitán Hitsugaya Toushiro se rozhlédl po okolí. Věděl, že jen tak sám se do Hueco Mundo nedostane. Věděl, že v tuhle chvíli mu může pomoci jen jediný člověk - Urahara Kisuke. Nejdříve se bude muset dostat do té jeho špeluňky a nějak nenápadně ho požádat o pomoc.

No, nenápadně... Spíše na rovinu, jelikož čas je pro něj teď nesmírně drahá záležitost. Jestli se nestihne dostat do Hueco Mundo než ho najdou, bude muset bojovat a tuhle možnost si nechával jako nejkrajnější. Je jasné, že ho budou jako první hledat právě u Urahary, proto si musí pospíšit.

Věděl, že se k Hinamori musí dostat, navzdory pravidlům, která porušuje a i kvůli Matsumoto. Na chvíli se zamyslel. Kvůli tomu, co pro něj udělala, bude v tuhle chvíli nejspíš už ve vězení. Jen doufal, že to nebude mít mnohem horší následky.

Povzdechl si a rukou si prohrábl své stříbrné vlasy. Jako vždy mu do čela spadl neposlušný pramen vlasů. Potom se vydal na cestu.

Chodbami Las Noches se táhlo dusivé ticho. Hinamori jimi procházela téměř po špičkách, jakoby se bála, že zvuk jejich kroků by mohl něco způsobit. Momentálně tu byla sama. Všichni někde běhali, včetně Aizena, který jí stačil sdělit, že má nějakou důležitou práci, tak se nějakou chvíli neuvidí. Nevadilo jí to, věděla, že o to lepší bude jejich shledání, ale ten čas, než to přijde... Prostě se nudila.

Táhlé bílé chodby Las Noches a okolní všudypřítomný písek jí nedokázaly poskytnout jakoukoliv útěchu, či prostředek k něčemu, čím by se zabavila. Tak se prostě jen procházela a nechávala myšlenky bloudit někde uvnitř svých vzpomínek.

Ačkoliv svého odchodu nelitovala, musela pořád myslet na Toushira. Chyběly jí jejich rozhovory a to, jak se vždycky rozčílil, když na něj volala Shiro-chan.

Byl pro ní jako mladší bratr, na kterého musela dávat pozor, ačkoliv měla dojem, že dává pozor spíše on na ni. Během jejich rozhovorů se dokázali bavit o čemkoliv a doprovázel je i smích, když se snažila Shirovi zastrčit neposlušný pramen vlasů z čela za ucho. Vždycky nakrčil čelo a pramen stáhl na jeho původní místo.

Uvědomila si, jak se jí koutky úst samy zvedají. Tak to prostě bylo. S Shirem byla šťastná a Aizena milovala. Po tu lásku postě musela něco obětovat.

"Tsss, Rangiku!" ozývalo se ztemnělým vězením.

"Hej, Matsumoto!" zaznělo o poznání hlasitěji.

Za mříží se pohnul stín a v proužku světla se objevila tvář bývalé podkapitánky Matsumoto Rangiku. Hleděla do ztemnělé místnosti a po chvíli zahlédla ve stínu pramen červených vlasů.

"Renji?" zašeptala a snažila se vtisknout tvář více mezi mříže.

"Potichu! Nikdo k tobě nesmí, tak mě neprozraď," položil si prst na pusu a opatrně se zaposlouchal do vzniklého ticha.

"Co kapitán?" zajímala se Rangiku. Co jí sem zavřeli, tak přemýšlela, jestli ten nepatrný náskok, který mu poskytla, stačil, aby se dostal do Hueco Mundo. Věděla, že i když tím poruší pravidla, tak mu musí pomoct. Byly prostě věci, které nemohl člověk nechat jen tak být, především záležitosti týkající se citů.

"Neboj se, stihne to," ujistil ji Renji, "akorát po něm jde kapitán Kuchiki Byakuya, což by mohl být trochu problém. Ale je pravda, že než se o tom rozhodlo, tak se jeho náskok zvětšil o dobrou čtvrthodinu. Když si pospíší a požádá o pomoc Uraharu, neměl by to být problém!"

Od mříží se ozvalo Matsumotino oddechnutí. Opřela si čelo o chladnou tyč mříží a rty se jí zvlnily do slabého úsměvu. Tak přece to zvládne.

"Jo a Rangiku, jedna taková malá věc. Kapitán Kuchiki si vybral průchod na druhé straně města od krámu..." zašeptal Renji a na malou chvilku se jeho usměvavá tvář objevila na světle.

"Ještě se za tebou stavím..." ozvalo se naposledy.

Matsumoto už ani neodpověděla a znovu ji obklopilo ticho. Cítila se teď šťastná a spokojená. Opřela se zády o chladnou zeď a hlavu si položila na kolena. Musí se na chvíli prospat. Samou starostí z nevědomosti byla teď silně vyčerpaná.

Kapitán Kuchiki vstoupil do lidského světa a rozhlédl se. Vedle něj se zatím začali shromažďovat jeho společníci - podkapitán deváté divize Hisagi Shuuhei, podkapitán třetí divize Kira Izuru a členi jedenácté divize Madarame Ikkaku a Ayasegawa Yumichika.

Kapitán Kuchiki se podrbe na bradě, pak se natočí ke straně a ukáže kamsi prstem: "Urahary krám je tamtím směrem," konstatuje suše a vykročí vpřed.

"Ale, kapitáne, to je přece…" začne Yumichika, když do něj Ikkaku strčí.

"Co se děje?" otočí se kapitán.

"Ehm, Yumichika chtěl jen navrhnout malou pauzu, přeci jen jsme trochu unavení," stačil Ikkaku otevřít pusu dřív, než Yumichika něco namítl.

"Hm, deset minut," pokývnul kapitán hlavou a usadil se přímo na místě, kde ještě před malou chvilkou stál.

"Hej, vždyť jdeme blbě…" šeptl zmateně Yumichika a zíral na Ikkaka, který si jezdil rukou po holé lebce.

"Ty jsi vážně natvrdlej," zamumlal si Ikkaku pro sebe a ještě ho poškádlil, "co to máš na obličeji? To je fakt odporné…" ušklíbl se a natočil na druhou stranu.

Zabralo to. Ayasegawa Yumichika si začal prohledávat záhyby kimona a hledat zrcátko.

Kapitán Kuchiki zamyšleně zíral směrem, kde se doopravdy nacházel krám Urahary Kisuke. Doufal, že bude mít kapitán Hitsugaya dost času, aby se dostal kam potřebuje a vyřídil si svoje věci. Přeci jen proti němu nechtěl bojovat, ale pokud nastane možnost, že se ještě předtím potkají, věděl, že to bude nevyhnutelná věc.

Rozhlédl se po svém doprovodu a zvedl se. Z původních deseti minut se stala čtvrt hodina a přeci jen se nesměl Toushirův náskok zvětšit o tak velkou dobu. Již směr, který vybral, mu poskytne nějakou dobu navíc. Musel by to pak nějak vysvětlit.

"Tak vše je připraveno, můžeš jít," pokynul Kisuke Toushirovi k otevřené bráně. Ten jistým krokem vykročil vpřed.

"Nemyslíš," zarazil ho Kisukeho hlas, "že jsem to měl říct Ichigovi? Určitě by šel s tebou."

"Tohle je můj boj," zatřásl Toushiro hlavou a do tváře mu spadlo několik neposedných pramenů. Jedním pohybem ruky je zase zastrčil na jejich původní místo.

"Každopádně doufám, že nebudeš mít moc velké potíže, kvůli tomu, že jsi mi pomohl. Máš můj dík," ohlédl se zpátky.

"O to se neboj. Oficiálně nespadám pod kompetence Soul Society a navíc myslím, že máš za zády někoho, kdo ti fandí," pousmál se Kisuke a hleděl na Toushirův zmatený obličej.

"Co?" vypadlo z něj.

"Podle mého zdroje na druhé straně města vylezlo asi před dvaceti minutami z brány pět shinigami, jedním z nich je obávaný kapitán Kuchiki Byakuya. Ačkoliv by tu touhle dobou už byli, tak si dali hned na místě pauzu a poté vyrazili špatným směrem. Mám pocit, že ti dávají dostatečný náskok, abys stihl všechno vyřešit a vrátil se bez boje. Připravit bránu trvalo samo o sobě dost času," pokrčil rameny Kisuke a dál upřeně pozoroval kapitána.

Ten stál chvíli na místě a jeho oči kmitaly, jakoby pozorovaly výjev, který nikdo jiný vidět nemůže. Najednou se prostě otočil a vešel do brány.

Kisuke za ním zavřel a vrátil se nahoru do krámu, kde začal připravovat čaj.

Návštěva bude mít jistě žízeň.

Hinamori procházela zrovna kolem Aizenovy kanceláře, když zaslechla hlasy.

Zaradovala se, že už je Sousuke zpátky, už ji to samotnou dost nudilo.

Po chvilce ale poznala, že uvnitř se nachází jen Ichimaru Gin a Tousen Kaname. Chtěla pokračovat dál chodbou, když zaslechla něco, co ji naprosto zaujalo.

"Tak ten skrček už je tady. Fakt jsem nečekal, že si tak pospíší…" zaslechla táhlý hlas Ichimaru Gina.

"Dalo se to čekat, to nepopřeš. Zatím vše vychází dobře," přišlo mu v odpověď od Tousena.

Hinamori zkrabatila čelo a přemýšlela. Jejich rozhovor ji trochu mátl… Skrček?

V tu chvíli jakoby jí svitlo. Oči se jí doširoka otevřely a z úst jí uniklo jediné slovo: "Toushiro…"

"Ano," zvalo se jí za zády, "přišel si pro tebe."

Jsem v tom...

Fri, 25 Feb 2011 20:13:26 +0100

No, vybrala jsem si trochu špatná nadpis, ale i tak... jsem v tom taky :D Taky jsem nemocná... a už to není jen to bolení hlavy a sem tam závrať. Je tu teplota a můj krk drásá suchý trnitý kašel... jsem hotová.

Nemám chuť vůbec na nic, jen se prostě válím v posteli a válím a válím...

V tuhle chvíli jsem to vážně nepotřebovala, musím dělat prezentaci, mám sposty překladů a dopisování...

Vážně mě to štvem ale co je horší je, že se mi rozostřílo vidění natolik, že sotva něco přečtu. Ještě že ta klávesnice má tak velká písmena a moje ruce si už pamatují jejich rozmístění. I můj teploměr mě utvrzuje ve faktu, že se celý víkend z postele nehnu. Ke štěstí mi vážně už schází jen čtyřicítky...

Omlouvám se, že se ani nemrknu na vaše články. Stavila jsem se jen u darnie, ale jediné co jsem poznala bylo to video, co jsem si mohla pustit :D Mrknu se, až mi bude líp.

Snad na tom nejste jako já, opatrujte se a vyhýbejte bacilům :D

Mistr vyhýbání aneb plastika nutná!

Wed, 23 Feb 2011 19:49:40 +0100

POKUD DNESKA NEMÁTE NÁLADU NA PUBERTÁLNÍ VÝLEVY CETKY, DÁL NEČTĚTE!

Já bych se na to... Ale nejsem sprostá, takže si to domyslíte, že.

Já se mu tak dlouho vyhýbám, neodepisuju na sms ani na icq a dělám mrtvého brouka. Pomalu se začínám s tím stavem smiřovat a když si to dneska nakráčím do třídy na nový předmět, on tam sedí... Ó můj bože!!!

Jen pro ujasnění. Tohle je výjimečně naprosto pubertální výlev jedné cetky, která půl hodiny hypnotizovala icq , a když se její kamarádka neukázala, nakráčela si to na blog vypsat!

Já vlastně ani nevím, proč se mu vyhýbám, ani to nebyla moje vina. Vlastně byla jeho. Nebo ne? No každopádně udělám to co vždy. Nasadím úsměv a budu dělat, že se nic nestalo. A taky že ne.

Já se nesnáším. Normálně se umím ovládat a nikdo mě z toho nevykolejí... Oh, neberte to špatně... ten kluk je mi volnej, ale to co se stalo mi hnulo s žaludkem neuvěřitelným způsobem. Možná nejsem naštvaná na něj, ale jen na sebe, co vím?

Jen mě to štve... uvidíme, co se stane příští týden, až si to zase nakráčím do třídy a budu s ním muset mluvit, přede všema... radši bych šla v noci sama parkem, i toho se bojím míň. Nebo se bojím toho, že to vykecal? No jasně, to bude ono.

Takže řešení jasná, budu silná, nedám nic znát a budu nesmírně kamarádská...

Mimochodem ta změna, co jsem teď bohužel musela postřehnout mi silně leze na mozek. Je tu nějak moc změn na tuhle dobu...

Zítra mám od osmi a musím k doktorovi a fakt se mi tam nechce... Radši bych k zubaři :D

Pro dnešek končím, snad to vyspím a vám se omlouvám, pokud jste to dočetli do konce.

Mějte se co nejlépe to jde. Papa T.

EDIT: Normálně to nedělám, ale teď potřebuju pomoct, odmítám prohrát s tak úžasnou písničkou jako je Zombie od Cranberries! To prostě ani náhodou. Pokud sdílíte moje nadšení, hlásněte pro ni v bočním menu u Mr. Madraka. Děkuji převelice!!!

PS: Vážně mě začíná s..., že mi nejdou udělat mezery za řádky... GRR

PS2: Já už zkoušela všechno, doplnila jsem si tagy v html a stejně mi to nejde a víte co, kašlu na to, než mě to zase vytočí natolik, že budu chtít uklízet. Nemaj dělat změny, když jim to pak nefunguje!

Shinigamiho touha milovat a být milován II.

Wed, 23 Feb 2011 16:00:00 +0100

Povídka inspirovaná Bleachem.

Díl druhý.

Každý z nich touží po lásce...

Tak dlouho k němu vzhlížela a i po jeho odchodu zůstala natolik zaslepena, že si nevšimla další osoby, jejíž srdce patřilo jen ji.

On se vrátil, aby si ji odvedl sebou. Na rtech slůvka plná citu, v mysli však plán, jak vše zničit.

Stačí to všechno včas prohlédnout a napravit? Odpustí jí ten, jehož srdce je to pravé, aby mu mohla dát svou lásku?

Paprsky slunce pronikaly skrz okno a osvětlovaly jeho bledou tvář. Kapitán Hitsugaya Toushirou otevřel oči a hleděl do světla. Pak je znovu na chvíli zavřel a nakonec se posadil. Přejel si rukou po tváři a prohrábl si vlasy.
Přestože usnul, spánek mu nepřinesl úlevu a odpočinek jako obyčejně, ale pouze noční můru a další únavu. Pořád měl starost o Hinamori.
Ještě chvíli seděl na posteli a opíral se zády o chladnou stěnu.
Ještě pořád není nic nového, Matsumoto by ho přišla vzbudit.
Zvedl se, v koupelně si opláchl obličej a vydal se zpátky na velitelství 10. divize. Ačkoliv neměl na nic náladu, pouhým sezením by ničemu nepomohl, tam bude aspoň užitečný a pokusí se zbavit té haldy papírů, co se mu nashromáždily v pracovně. Jen doufal, že se Matsumoto neuleje a trochu mu pomůže.

Hinamori se probudila a hleděla do bílého stropu. Na chvilku byla zmatená, netušila, kde se nachází, ale když vedle sebe uviděla spícího Aizena, všechny vzpomínky se jí hned vrátily. Do tváří se jí vehnala červeň, když si vzpomněla na minulou noc.
Hleděla na Aizenovu spící tvář a nemohla od něj odtrhnout oči. Byla tak klidná a vyrovnaná, jako kdysi dávno, když byl ještě kapitánem 5. divize. Při pohledu na něj se usmívala a zvědavě mapovala každou částečku jeho odkrytého těla. Oči. Nos. Ústa, která ji svým uměním vyzdvihovala do nebe. Krk. Záda, na kterých hrály při nádechu i výdechu všechny možné svaly. Ruce, které doteď cítila na svém těle.
Tváře se jí rozhořely a Hinamori přivřela oči.
Stočila pohled zpět do Aizenovi tváře a cukla sebou, když se setkala s pohledem jeho hnědých očí. Okamžitě se zadívala kamsi do přikrývek, když ucítila na tváři jemný dotyk dlaně.
"Nemusíš se bát a ani stydět, byla jsi úžasná," pousmál se Aizen tím svým okouzlujícím úsměvem.
Dívce se nahrnula do tváří červeň a schovala hlavu do polštáře.
Po chvíli vedle sebe zaregistrovala pohyb a ucítila polibek ve vlasech. Pootočila hlavu a spatřila, jak se Aizen, v celé své mužné kráse, zvedl z postele a začal se oblékat.
"Kam jdeš?" zeptala se a snažila se, aby to nevyznělo nějak zvědavě či majetnicky.
"Jen se neboj, máme za chvíli schůzi a já jako hlava všeho tady tam samozřejmě nesmím chybět," bez zaváhání odpověděl. Ve chvíli, kdy bral za kliku u dveří, se na dívku znovu otočil a dlouze na ni pohlédl.
"Hinamori..." byla poslední slova, které od něj slyšela, když opustil pokoj.

Kapitán Hitsugaya seděl ve své kanceláři, zavalen stohem papírů, když zaslechl vrznutí dveří.
"Matsumoto, konečně. Brzy by mě ty lejstra zavalily," povzdechl si a snažil se zahlédnout její postavu. Místo ní se zde objevil jiný podkapitán a to Kira Izuru.
"Děje se něco?" zeptal se Toushiro a prohrábl si netečně vlasy.
Kira Iruzu před ním chvíli přešlapoval než odpověděl: "Máte přijít k veliteli. Našli Hinamori..." zašeptal poslední slova.
Toushirou vyskočil ze židle a aniž by čekal na další instrukce, okamžitě se rozběhl na velitelství. Nevěděl, jestli se mu v té chvíli srdce rozskočí štěstím nebo strachem z toho, co bude následovat. Snažil si celou cestu nepřipouštět žádné chmurné myšlenky, ale i tak mu mysl sem tam zalétla jejich směrem.
Na velitelství doběhl jako poslední, celý zadýchaný.
"Konečně jsme tu všichni," začal velitel Yamamoto.
"Mám pro Vás nemilou zprávu. Podkapitánka páté divize Hinamori Momo byla spatřena po boku Aizena Sousukeho. Tyto zprávy jsou již potvrzeny několika Shinigami," pokýval hlavou.
Mezi kapitány to zašumělo, jen jeden z nich na chvíli zapomněl i dýchat.
"To není pravda," ozval se výkřik z davu. Vše naráz utichlo a pohledy se stočily na kapitána desáté divize. Stál na místě se vzdorovitým pohledem a střídavě svíral dlaně v pěst.
"Chápu, že je tomu těžké uvěřit, ale je to skutečnost, kterou nebudeme přehlížet a to platí u všech!" nekompromisně odpověděl velitel.
"Něco je špatně," zašeptal Hitsugaya a aniž by dál poslouchal, otočil se a opustil hlavní velitelství. Svým chováním vzbudil rozruch.
"Nechme to zatím být," ozval se Yamamoto, "ale chci, aby na něj někdo dohlédl, než se rozhodne udělat nějakou chybu," chytil se za dlouhé vousy.

"Nevím, jestli to byl dobrý nápad," ozvala se nejistě Hinamori po návratu do Hueco Mundo.
"Ale, no tak," usmál se chlácholivě Aizen, "stejně by se to dřív či později dozvěděli. Tady můžeš stát pouze na jedné straně a já jsem rád, že na té mojí," neodolatelně se usmál a mrkl na ni.
Hinamori se vehnala červeň do tváří a sklopila oči. Dělala to kdykoliv, kdy jí Aizen složil nějakou poklonu.
"Když to nebude vadit, šla bych si teď odpočinout do svého pokoje, jsem celkem unavená," pohlédla na něj tázavě.
"To víš, že ano. Stejně máme teď schůzi a prozatím se jich nemůžeš účastnit. Později se za tebou stavím," kývl na ni a ještě chvíli pozoroval jak se ladnými pohyby vzdaluje chodbou.
Sám se otočil a zamířil opačný směrem.
Byl již netrpělivě očekáván. V místnosti seděla celá Esupaada a Gin s Tousenem postávali ve dveřích.
"Tak, co je nového?" optal se Gin.
"Soul Society se dozvěděla o Hinamorině zradě. Teď jen počkáme, co udělají. Vsadím se, že se tu co nevidět objeví ten skrček. Pokud bude všechno vycházet, jak jsme to naplánovali, tak tu brzo dojde k velkým změnám," jízlivě se pousmál a složil si ruce pod bradu.
"Jo, ale co když to ta holka všechno zkazí? Nebylo by lepší se jí zbavit hned teď?" ozvalo se od stolu.
"O to se nestarejte. Mám to už dobře zařízené," odpověděl.
"No jistě. Sloučit práci s potěšením..." ozval se Gin.
"Dej si pozor na jazyk," otočil se k němu Aizen a měřil si ho očima.
"Promiňte, Aizen-sama," sarkasticky protáhl Ichimaru a s úšklebkem naznačil něco, co asi mělo znamenat poklonu.
"Nechte toho, máme na práci důležitější věci," odsekl Aizen a přesunul se s oběma ke stolu.
"Pěkně měkneš," vyjevil mu cestou Tousen svůj názor.
"Neudělám nic, co by mohlo vše ohrozit," dostal zpět v odpověď.

V Soul Society se mezitím rozpoutala bouře. Shinigami se rozdělili na dva tábory. Jedni věřili, že se jedná o nedorozumění a Hinamori nezradila. Jedni prohlašovali, že se to dalo čekat, když byla tak dlouho pod Aizenovým vlivem.
Jen jeden člověk se rozhodl, že nebude jen tak stát a poslouchat zbytečné hádky. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit o pravdě.
Znal Hinamori už dlouho a dobře. Věděl, že by nikdy neudělal nic špatného. Nikdy by neublížila nevinnému, ani nikomu dobrému.
Chtěl přímo od ní slyšet, proč odešla, proč šla za Aizenem...
Srdce mu prudce bušilo, až měl pocit, že mu praskne hrudní koš. Po kanceláři si sesbíral nejnutnější věci a narval je do malého pytle, který si uvázal okolo pasu.
Netušil jak dlouho bude pryč. Jak dlouho to bude nutné.
Ve chvíli, kdy prudce otevřel dveře, se málem srazil se svým podkapitánem.
"Matsumoto, co tu teď chceš?" zeptal se nevrle a nenápadně se snažil zakrýt pytel. Ovšem pohledu jeho bystré podkapitánky nic neuniklo.
"Kam chcete jít?" strčila ho zpět do místnosti a urychleně zavřela dveře.
"Do toho ti nic není," odsekl Toushiro a vjel si rukou do stříbřitých vlasů.
"Ohrozíte tím vaši pozici, můžete skončit ve vězení. Nebo vás taky zabije, až ji najdete," neodpustila si nakonec ironickou poznámku.
"Matumoto, sakra," zaklel, "já ji prostě musím najít, abych zjistil pravdu. Copak to nechápeš?" rozkřikl se.
Podkapitánka na něj chvíli hleděla zkoumavým zrakem.
"Pomůžu vám, kapitáne, pojďte," chytla ho za rukáv a táhla pryč z kanceláře.

Když se průchod uzavřel, Matsumoto Rangiku si oddechla. Věděla, že na jeho odchod každou chvíli přijdou, ale má teď náskok, který si dokáže udržet. Nehledě na následky, které to bude pro ně oba znamenat, si přála, aby kapitán našel odpověď, po které tak dlouho už toužil. Říká se: 'Pro oči nevidíš,' ale to by se spíše hodilo na Hinamori, ona viděla moc dobře a asi víc, než by si kapitán přál.
Zaměstnána svými myšlenkami se otočila k odchodu a pohlédla do očí kapitánky Soi Fong.
"Podkapitánko Matsumoto Rangiku, s okamžitou platností jste zbavena své pozice a obviněna z neuposlechnutí rozkazů a napomáhání k útěku. Budu vás muset odvést do vězení," odrecitovala.
Matsumoto si sundala z oblečené odznak a vložila ho do rukou kapitánky. Ještě jednou se zadívala na průchod a poté již následovala shinigami k vězení.
'Hodně štěstí, kapitáne...'

Máme spolu sice intimní vztah, ale žádné prasárny!

Mon, 21 Feb 2011 21:03:29 +0100

No co, každá postel je jedinečná. Spíte v ní spoře odění, potíte se v ní a v létě vás pozná jako Adama nebo Evu. A ta moje to se mnou, zdá se, už nevydržela.

Ta blbá mrcha RUPLA!!!

Ráno jsem si pohodlně spinkala zachumlaná v peřince, potočila jsem se a ozvalo se 'rup'... Chudák Teraxa se válela v díře...

Chápu, že sexem namáhané postele se stokilovými nájemníky dostanou zabrat, ale já mám něco málo přes šedesát a spím zásadně sama, protože jinak se tomu nedá říkat spaní, že.

No jediné moje absolutní štěstí je, že mám v pokoji postýlky dvě, takže jsem se trochu posunula a vše odpuštěno. Bohužel s tou svojí starou rozpadlou mrchou se budu muset rozloučit již o víkendu.

Já fakt jen doufám, že mi nerupne ta druhá :D

Tak vám tímto přeji hezký den a příjemnou noc bez nepříjemných překvapení.

PS: Chtěla jsem původně popsat první školní den, ale byla to nuda :(

A je to tady

Sun, 20 Feb 2011 16:02:54 +0100

Zase je tu nový semestr a připlížil se tak nepozorovaně, až to vyráží dech. Ještě jsem se ani nestačila vzpamatovat ze zkouškového a už tam znovu pomažu.

Jó, trochu mě štve rozvrh, ale co se dá dělat, zítra jdu od půl páté do osmi. Odpolední škola... Ts, kdyby to líp vyřešili, nemusela jsem vůbec :D

Ale nebojte, tohle moje stěžování je rituál, který si nemohu odpustit ani u jediného rozvrhu. Nejsou dobré či špatné rozvrhy, jen nespokojení lidé a já k nim patřím.

Jen pro malou představu, tuhle nádhernou přednáškovou učebnu u nás... nemáme a ani nic podobného, máme staré učebny a pár tříd, co ji mají svým stupňovaným sezením připomínat... no prostě jako ve škole.

Gratuluji studentům, kteří mají své zkoušky úspěšně za sebou (já taky :)) a vy, co ještě pobíráte vysvědčení, si to náležitě užívejte, vysoká je super, ale podle mých zkušeností se skrz ní nejde jen tak propařit :D

(Zdroj Obrázku)